Samirka

Samirka


Narození: 2017

Pohlaví: Kočka

Kastrace: Ano

Očkování: Ano

Povaha: Mazlivá, hodná, hravá

Zvláštní znaky: Upíří zuby :)


🎉 Květen měsíc adoptovaných kočiček
Pozdrav z nového domova vám dnes zasílá SAMIRKA 🐈
Ahoj, 
já jsem černá kočička Samirka, ale moje lidská maminka mi občas říká, že jsem její mustang ( pro mou krásnou postavu), že jsem její puma ( pro mou krásnou černou barvu), a také její kočičí upírka ( pro mé dva přední špičáky, které mi tak krásně trčí z pusinky).
V červnu to budou dva roky, co mám svoje doma. Jako koťátko jsem byla v roce 2017 nalezena v Napajedlech. Dostala jsem se do Dobrých rukou, a když se ze mě stávala kočičí puberťačka, putovala jsem do kočičí kavárny „Toulavý ráj“ v Kroměříži, abych měla větší šanci najít si svou rodinu. Jenže jsem nebyla moc kontaktní. Mezi návštěvníky na kavárně jsem se zrovna nehrnula a byla jsem prakticky „neviditelná“, protože jsem dny proseděla v okně za barem. Anebo jsem jen tak ležela na počítačové klávesnici. To mám ráda dodnes. Až jednoho dne se v kavárně objevily čtyři postavičky. A ta paní, co k nim patřila, se mi prostě moc líbila. Jenže, vůbec netušila, že tam jsem, když jsem zase seděla jen v tom okně. Řekla jsem si, že s tím musím něco udělat. A tak, když paní přišla platit, přeskočila jsem z okna na bar pult a položila svou packu na její ruku a důležitě se na ni podívala. V tom okamžiku se pro mě ještě nic nezměnilo, ale mé budoucí mamince jsem tímto gestem pořádně zamotala hlavu. I když už doma měla pejska, kočičku a další kocourek už měl své doma též slíbeno, přesto na mě nemohla přestat myslet. A tak se stalo, že po měsíci a půl si pro mě ze dne na den přijela. Stala jsem se součástí smečky-  pejska Sofinky, kočičky Sissinky a kocourka Endíčka, a pak také té lidské, což jsou dva dospěláci a dvě děti.
Když jsem přišla do své rodiny, měla jsem velké zažívací potíže, často jsem zvracela a trpěla jsem takovou plynatostí, že prý nebylo na krok vidět, jak říká má maminka. Kožíšek jsem měla plný lupů, trčely mi kosti. Zjistilo se, že mám potravinovou alergii na obilniny a kuřecí maso. Rok trvalo, než se vše ustálilo. Maminka mi začala vařit krůtí a hovězí maso. To mi moc chutnalo. Byla jsem tak ráda, že už nemusím jíst všechny ty kapsičky a granule, které mi nechutnaly a já jim stejně nikdy moc nedala. Po nějaké době vařené stravy jsem zatoužila po syrovém masíčku. Ale krůtí jsem nechtěla, jen hovězí. A tak je tomu dodnes. Nic jiného do mě nikdo nedostane. Jenže tento druh stravy zachutnal i mému kamarádovi Endymu, a už také nic jiného nechce žrát. Tedy, kvalitní granule bez obilnin mu ještě chutnají, na rozdíl ode mě. Pssst! 😹 Prý to naše stravování leze pěkně do peněz, ale nikomu to neříkejte!!  
Dnes je ze mě krásná kočička, bez lupů, tělo samý sval, žádná trčící kost. 
Určitá plachost a opatrnost ve mně zůstala. Nemám důvěru k cizím lidem, nemusím moc návštěvy a hluk. 
Mám vše, co mi máma na očích vidí. A já jí za to ráda dávám pusinky na nos a ráda se jí o ten nos otírám čumáčkem, i svými pověstnými špičáky. A ještě musím podotknout, že ráda šlapu mléčný krok a v noci chodím svou maminku kontrolovat, jestli už náhodou není vzhůru, abych se s ní mohla pomazlit. 😻 Když mi připadá, že už dlouho spí, skočím na ni a šlapu po ní, dokud si mě nezačne všímat. 😺
Mám se krásně a má maminka by mě nedala ani za nic! ❤️
(Překopírováno z dopisu od Samirčiny rodiny.)
9. 5. 2020
Scroll to Top