Bonbon

✝︎ BONBON 🖤🖤🖤
Pokud bychom měli říci, jaké jsou nejhorší chvíle naší práce, pak jsou to určitě ty, když už nemůžeme kočičku zachránit, není v našich silách pomoci, když nám kočička zemře nebo když odejde ta, která u nás měla svůj domov.
No a potom jsou to určitě ty dlouhé minuty, kdy se s ní musíme důstojně rozloučit a ta chvíle přišla právě nyní.
S velkou bolestí jsme se museli smířit s tím, že už nikdy nebudeme moci vidět ten smutný a odevzdaný pohled kocourka Bonbonka, že ho nebudeme moci pohladit po jeho rezavém kožíšku, že tu prostě už není.
Kocourek, který v životě prožil ty nejhorší chvíle. Jako tuláček bez domova, celý život strádající na ulici, v mrazech, ve vedru, o žízni a hladu, vyháněný, bitý, kopaný a týraný.
Kocourek nalezený na pokraji smrti, umírající v příkopu. Dostal se na kliniku, kde mu diagnostikovali FIV – kočičí AIDS. Rozsudek nad ním byl jednoznačný, uspat.
Dozvěděli jsme se o něm a neváhali ho přijmout, dát mu šanci žít s námi, poskytnout mu alespoň další měsíce jeho života domov.
Přišel o jedno očko, zotavoval se z bolístek, léčili jsme ho a bojovali s jeho nemocí.
Byl nesmírně hodný a vděčný, jakoby věděl, že s ním vše myslíme dobře, že ho máme rádi. 
Byl u nás rok, v posledních týdnech se však nemoc začala plně projevovat, nevzdávali jsme to, ale když před pár dny začal špatně dýchat, okamžitě jsme jeli na kliniku. Po rozborech krve lékaři zjistili, že FIV je v terminálním stadiu, kocourek neměl téměř žádné červené krvinky a z toho vyplývaly i problémy s dýcháním. Udusil by se. Navíc chyběly jakékoliv známky regenerace kostní dřeně, takže ani transfuze by neměla žádný význam.
Kocourka jsme nechali v klidu odejít.
Prožil u nás rok. Rok, ve kterém poznal teplo domova, dostatek jídla a hlavně klid a lásku.
Tak moc bychom si přáli natáhnou čas, dopřát mu ještě alespoň pár měsíců, pár dnů.
Odešel tak brzy, byl tak mladý a tak smířený se svým osudem.
Bonbonku, chlapečku, doma nám moc chybíš …🖤🖤🖤
✝︎ BONBON červenec 2020
 
————-
 
Dobrý den,
já jsem zrzavo-bílý kocourek Bonbonek. Narodil jsem se před 4 lety, stejně, jako kočička Bonboniéra, ve Slovenském Bardějově. Také i já jsem doplatil na to, že jsem, jako tuláček, hledal domov a chtěl najít lidi, kteří mě budou milovat. Narazil jsem ale na lidi zlé, možná i stejné, jako Bonboniéra, kteří mě týrali a ubližovali mi. 😿 Podařilo se mě zachránit, nikde v útulcích mě nechtěli, až se o mě dozvěděli v útulku Dobré ruce ve Zlíně a hned mi nabídli pomoc. 
Pomalu se dostávám ze všech bolístek, ale o pravé očko jsem, bohužel, přišel. Největší bolístkou je to, že mám strach z cizích lidí, bojím se, že by zase mohli přijít ti zlí a ublížit nejen mě, ale i všem kočičkám okolo. 😿 Na lidi z útulku jsem si už zvykl a mám je rád, jsou na mě hodní, dostanu od nich papání i pohlazení, ale přesto bych chtěl k novému roku taky virtuální rodinu, jako někteří kamarádi a Bonboniérka. ❤️