Renata Kaslová

Když jsme před lety začínali se zachraňováním kočičích životů, měli jsme spoustu snů. Některé se nám podařilo splnit, jiné se rozplynuly v nenávratnu. Za ta léta jsme zachránili tisíce koček a koťátek, ale ten velký sen o dokonalém útulku jsme si splnili až po 10 letech od našeho založení.  Ano, už to není sen, ale skutečnost. Našli jsme místo v prostředí nádherné přírody. Místo dostatečně velké. Místo pro naše kočičky.  Máme k dispozici velký pozemek a menší rodinný domek s chatkou. Prostor, kde budou kočky čekat na nový domov a staré či nemocné prožijí zbytek života v harmonickém prostředí.  Budou zde kočičí pokoje, voliéry, stromy a škrabadla, hračky, dostatek jídla a péče, …  Pak otevřete okno, zasvítí sluníčko a vy najednou uvidíte v těch kočičích očích záblesk a světýlko radosti. Dovolte nám nyní představit novou etapu cesty našeho spolku Dobré ruce Zlín. Náš plán je již na jaře 2023 začít s omezeným provozem a postupným stěhováním. Čeká nás náročná rekonstrukce objektu, který bude sloužit jako technické zázemí, prostor pro pečující dobrovolníky, pokoj pro hendikepované, dlouhodobě nemocné a staré kočičky a obrovská půda určená pro hravá koťátka. Vedlejší objekt chatky bude využit jako karanténní prostor pro nové příjmy a nemocné kočky.  Na pozemku, který je nyní nutno zabezpečit kvalitním oplocením, budou vybudovány celoročně obyvatelné voliéry. Kočkám zde postupně vytvoříme prostředí s možností nadechnout se čerstvého vzduchu, proběhnout v trávě, hřát si kožíšky na sluníčku nebo je skropit kapkami deště. Své tlapičky budou moci otisknout v čerstvě napadaném sněhu či blátě nebo zaseknout drápky do kůry stromů, po

Už ani nevíme, kdy naposledy se to na nás takto hrnulo. Jen za poslední 2 měsíce máme příjem 4 koček, sražených autem, které potřebovaly nutné složité a náročné operace. První byl Teo, kocourek ochrnutý na spodní polovinu těla. O dvou dalších koťatech jsme zde ani nepsali. Při současných příjmech, při stavu okolo 300 kočiček na útulku a v dočasných péčích, nenacházíme čas, psát o všech záchranách. Jedno kotě bylo přijaté z Valašského Meziříčí, druhé kotě přijaté z Držkové. Obě přežily a po rekonvalescenci mají šanci na normální šťastný život. Čtvrtý a čerstvý je příjem kocourka z Bystřice pod Lopeníkem. Kocourek ležel uprostřed silnice, zřejmě také po srážce autem. Když ho paní vzala a zavezla na veterinu do Újezdce měl už neměřitelnou teplotu a v ráně byla nakladena vajíčka larev. Jak dlouho tam ležel, nikdo neví a nikdo také nevěděl a nevěřil, zda zvládne noc. Kupodivu mu vyhřívaná podložka, infuze a veškerá péče Veterinární ordinace Újezdec pomohly k tomu, aby přežil kritický stav. V pátek jsme jej převezli na kliniku Veterina Slušovice, kde včera podstoupil velmi složitou operaci zlomeniny nohy. Operace byla velmi komplikovaná, kosti byly rozdrceny, ale kocourek ji zvládl. Dnes je již v péči našeho útulku. Ošetřování, léčba a rekonvalescence bude velmi dlouhá a může trvat i pár měsíců. Kocourek dostal od své zachránkyně jméno Vendelín. Pro nás je důležité, že kocourek žije a bude žít. Kdyby nebyl zachráněn, zcela jistě by byl na svá zranění umřel. Prosíme, pomozte nám a přispějte na operace těchto kočiček a na složitou

🙏🏻 Zoufalý Teo vás prosí: „Dejte mi šanci“ 🙏🏻 „Ozvala se rána a po ní bolest a bezmoc. Už ani nevím, jak dlouho jsem se plazil po kamenité silnici. Zažíval jsem obrovskou bolest. Kamení a asfalt mi rozdíraly nožičky do krve, ty nožičky, které mě nechtěly poslouchat. Často jsem bolestí upadal do bezvědomí. Když jsem se na chvíli probral, sebral jsem zbytky sil a plazil se dál. Věděl jsem, že když zůstanu na místě, bude to můj konec. Žádné auto nezastaví, aby pomohlo umírajícímu kocourkovi. Připlazil jsem se k domu. Doufal jsem, že mi lidé pomůžou a prosil je o pomoc. Tři týdny mě nechali bez povšimnutí, byl jsem počůraný, hladový, celý olezlý a odřený. Bolelo to a já už ztrácel sílu žít. Tři týdny, … tolik nekonečných dnů bolesti a beznaděje. Plakal jsem, ale nikdo můj pláč neslyšel. Najednou se u mě zastavili cizí lidé a já doufal, že mi pomohou. Dali mě do přepravky a zavezli k doktorovi. Ten se na mě podíval a řekl, že nemá smysl se mnou již nic dělat, že mě utratí. Nedovedete si představit to zoufalství a smutek. Co teď se mnou bude? Nechají mě umřít? Slitovali se nade mnou, nenechali mě uspat a začali shánět pomoc. Jedna hodná paní napsala můj příběh na Facebook a tak se o mě dozvěděli ve Zlíně v útulku Dobré Ruce. Neváhali ani chvíli a začali organizovat mou záchranu a převoz do České republiky. Zapomněl jsem totiž napsat, že jsem kocourek ze Slovenska až z Hriňové. Dobré

🙏🏻 Maminka Zrzička potřebuje vaši pomoc 🙏🏻 Milí kamarádi,  jmenuji se Zrzička, rezavá kočičí maminka, která nutně potřebuje vaši pomoc. Byla jsem nalezena na Želechovických pasekách, hladová, nemocná, s velkým bříškem. Nikomu jsem nepatřila, já kočička, která byla sama kotětem. Nikdo se nestaral o to, zda přežiji já nebo má děťátka, která se měla brzy narodit. Teta v dočasce, ke které jsem se dostala se o mě starala jako o malé miminko, dávala mi to nejlepší papání, hladila mě a slibovala, že spolu vše zvládneme. Za dva týdny se mi narodilo pět sladkých koťátek a byla to teta, která byla celou dobu se mnou, ochotná mi pomoci. Byla jsem sice slabá, ale vše zvládla a stala se vzornou a milující maminkou. Koťátka odrostla a začala odcházet do nových domovů. Nastal čas, kdy jsem se i já začala těšit na vlastní rodinu. Před pár dny se mi začalo zvětšovat bříško a teta mě zavezla k paní doktorce. Ta pak řekla tu nejhorší zprávu – jsem nemocná, mám FIP. Dostala jsem velký strach, ale byla tu zase má teta, která mi něžným hlasem slíbila, že i toto spolu zvládneme, že se vyléčím a pak mi najde hodnou lidskou maminku. Útulek již vyléčil spoustu kočiček z nemoci FIP, má teď ale 250 koček a koťátek, mnoho velmi nemocných kočičích pacientů a hendikepovaných kočiček a nemá dostatek peněz na další léčbu. Potřebuji proto vaši pomoc, prosím o, alespoň maličký, příspěvek na svou náročnou léčbu, která mi dá šanci žít. Číslo účtu je 2300513018/2010 s

Sbírka pro kocourka se zraněnou nožičkou a dušičkou. Dostal jsem jméno Toníček. Jsem zraněný na tělíčku i na mé kočičí duši. O mém zranění vám vše napíši, málem jsem umřel, ale co je teď pro mě horší, když už jsem zachráněn, je má zraněná dušička. Má rodina se dozvěděla, že jsem v útulku a chtěla mě zpět. Když ale mí lidé zjistili, co mám za sebou a že by museli přispět na mou operaci a léčení, řekli, že nejsem jejich ztracený kocourek. A já je tak miloval a byl jsem jim oddaný… Pouštěli mě ven, já byl rád, ale nikdo mi neřekl, že když bydlím blízko silnice, co se může stát. Proč mě jen nenechali pouze doma, kde jsem byl šťastný. Já, silnice, jedoucí auto, …, pak už nic nevím. Když jsem se probral cítil jsem hroznou bolest. Zkoušel jsem několikrát vstát a odplazit se z cesty, ale vždy jsem spadl blíž a blíže místu, kde rychle jezdilo jedno auto za druhým. Bál jsem se, že mě některé z nich přejede. Opět jsem upadl do bezvědomí, bylo strašné vedro a ta bolest byla o to větší. Vzbudil jsem se až na trávníku, viděl jsem dva chlapce, kteří mě prý odtáhli ze silnice a paní se dvěma pejsky, která se rozhodla odvézt mě na veterinu a zachránit. Díval jsem se na ni nepřítomně, rychle jsem dýchal, byl jsem od krve a výkalů. Na klinice mě začali ošetřovat a zjišťovat, co se mnou je. Pan doktor řekl té hodné paní, že pokud

Kdo znáte náš útulek, kdo znáte paní Janiškovou, víte, že doslova bojuje za každou nemocnou či zraněnou kočičku, že boj nikdy nevzdává a i když je jen 1% naděje, dává kočičce šanci. To je i případ maličké Hope. Kočičky, která dostala jméno naděje. Hope, Hopík, Houpáček, … má naději, že bude žít. Narodila se kočičce, kterou jsme vysoce březí přijali do naší dočasné péče a krátce nato se jí narodilo 5 koťátek. Po deseti dnech však jedno začalo mít neurologické příznaky. Nechtělo pít od maminky, nedokázalo najít zdroj potravy, protože se mu stále hlavička a celé tělíčko kroutilo doprava. U paní doktorky dostalo antibiotika a odjelo do jiné dočasné péče k úžasné Zlatce, která dokázala nemožné. Z kotěte, kterému lékaři moc šancí nedávali je po 2 týdnech úplně jiné zvířátko. Už se snaží hlavičku otáčet i doprava, už se snaží chodit a nepřepadává na stranu, má chuť k jídlu a prostě žije. Víme, že bude zřejmě postižené, víme, že u nás už zůstane, víme, že kdykoliv se může stát cokoliv, ale pro nás je důležité to, co je tady a teď, kotě Hope se má k světu a to je hlavní. Cesta bude ještě náročná a dlouhá, denně jezdí na veterinu, bude potřebovat i rehabilitace.  Hope je příkladem pro všechny takto postižená koťátka, že nic se nemá předem prohrávat, že život je nádherný, jen když dostanou šanci.  Dejte jim naději, prosíme, tak jako ji jim dáváme i my. 🙏🏻 Pokud chcete přispět na Hope, pokud i vy vidíte, že má

Musíme vás požádat o pomoc. V útulku a našich dočaskách je nyní více jak 250 koček a koťat a denně číslo vzrůstá. Potřebujeme finance, abychom mohli pokrýt náklady na provoz, mohli hradit faktury za veterinární péči, mohli dál zachraňovat, … Pokud vám osud kočiček není lhostejný, pomozte alespoň malou částkou a naši prosbu sdílejte mezi své přátele. Děkujeme, že s námi pomáháte. https://www.hithit.com/cs/project/11184/pomozte-nam-prosim-s-uhradou-pece-pro-opustene-kocky

Jsem Kryštůfek, maličké kotěcí miminko, prosím, pomůžete mi? Žil jsem s maminkou a třemi sourozenci v areálu Baťovy nemocnice. Maminka vždy čekala až jí někdo hodí kousek pečiva nebo něčeho, aby přežila a měla mlíčko pro své malé děti, pro nás. Jednoho dne tam napadla mého bratříčka kuna a doslova ho rozkousala. Byl jsem kousek od něj a ona trošku kousla i mě do jedné z nožiček. Našla nás hodná paní a hned kontaktovala útulek, zda může pomoci. Pomohli, přijali k sobě maminku i nás tři děti, bohužel, mámu bratříčkovi se již život nepodařilo zachránit. Byli jsme převezeni do bezpečí dočasky, zachráněni, ale mě najednou začala otékat nožička a než pro mě přijela teta Eva, aby mě okamžitě převezla na kliniku, otok prasknul a vyvalila se z něj spousta hnisu. Plakal jsem bolestí a myslím, že plakala i teta, protože se o mě moc bála. Převezla mě k paní doktorce Bernatíkové, a i když bylo už hodně pozdě večer, hned mě paní doktorka začala ošetřovat a zachraňovat. Čistila mi ránu, ze které vytékala hnusná tekutina.  Dostal jsem antibiotika s tím, že musím zabojovat. Ten večer mě převzala teta z další dočasky. Postupně mi ale začaly hnisat i ostatní tlapičky a ocásek. Druhý den byl pro mě přímo kritický. Nožičky i ocásek bolely, odmítal jsem pít kotěcí mlíčko, odmítal dokrmování, byl jsem malátný, neměl sílu ani chuť žít.  S těžkým srdcem začali zvažovat mé uspání. Paní doktorka ale tetu Evu podržela a řekla, že za mě budou bojovat, zkusí mě zachránit.