Tříbarevná Holčička
Kdo je kočička Tříbarevná Holčička?
Narození: Září 2024
Pohlaví: Kočka
Kastrace: Ano
Očkování: Ano
Povaha: Mazlivá, hravá
Zvláštní znaky: Výrazná tříbarevka
Datum příjmu: Září 2024
Místo nálezu: Velké Meziříčí
Tak dlouhý a krásný pozdrav z nového domova od Tříbarevné Holčičky si musíte přečíst až do konce. 😍
Má se totiž pohádkově! ❤️
„Čau mňau,
ta krásná tříbarevná kočka jsem já, Tiramisu a tohle sladký jméno mi dali moji majitelé. To ale ještě nevěděli, jak na hony vzdálené to bude od mé povahy.
Začněme ale od začátku.
Narodila jsem se se svými ségrami na ulici, jedné smutné kočičce bez domova. Naštěstí nás ale brzo objevila jedna skvělá paní a vzala nás do sušárny jejího bytového domu. Tam jsem se ségrama a mamčou vyrůstala. Časem už nám jedna místnost nestačila a tak jsem se rozhodla vyhlásit konkurz na novej bejvák a na nové otroky. Milá paní, společně s útulkem hodili moje selfie na Facebook a ejhle, někdo se chytil. Dva mladí dvounožci.
Nelekli se ani toho, že umím běhat po stěnách a dokážu dohonit světlo a odvezli mě do mého nového království.
Tam mě dali do hezké místnosti, kde na mě přes skleněné dveře čuměly nějaké tři šmouhy.
Časem jsem zjistila, že ta malá černá šmouha je taky kočka, ale nebyla s ní vůbec sranda, když jsem jí otravovala, jen na mě bručela. Ty další dvě hnědé šmouhy byli prej psi, ikdyž to velké vypadalo spíš jak kůň. Usoudila jsem, že se psama ani s koňma se bavit nebudu, že to je pod mou úroveň. Za dva dny jsem to ale přehodnotila. Lepší divní kamarádi, než žádní, ikdyž mi furt jen čuchaj k zadku a vrtěj ocasama.
Když jsem je všechny vzala na milost, pustili mě otroci i do zbytku domu a to byla paráda. Spousta hraček, prolejzek, škrabadel i hromada věcí, co se dají ukrást nebo aspoň shodit na zem. Od té doby mi dvounožci začali říkat Tiramísa, Tyran Míca. Vůbec nevím proč. Razím filozofii: Co není pevně přimontováno je hračka, bez ohledu na to, jakej na to mají názor moji otroci.
Pořád nepochopili, že když mě po třicáté sundají z linky, tak tam i po třicáté první dokážu vyskočit a že místa o kterých si myslí, že se tam nedá dostat, tak tam si demonstrativně chodím schrupnout.
S tou černou šmouhou už taky začala být sranda, často se naháníme po domě a hrajeme na schovku, na babu, nebo na fackovanou.
Taky jsem se velmi zlepšila v kradení jídla a řeknu Vám, kradený chutná nejlíp. To sežeru i rajče.
Otroci jsou taky v poho, když zrovna nedávají za oknem ptáčky, jdu se s nimi pomazlit a vrním jim hodinu na klíně. Musí ale drbat, to je jasný.
Moc ale nechápou moji záchranářkou kariéru, když se snažím lovit toaleťák z točící se vody v záchodu. Začali předemnou zavírat poklop, ale vyzrála jsem na ně a na poklop shodila těžkej květináč a poklop rupnul. Od té doby můžu lovit věci ze záchodu jak chci. Mám v plánu to podobně vyřešit s žaluziemi, ty jsou taky k ničemu, akorát přes to nevidím na ptáčky. Jo a jak jsem si že začátku nebyla jistá s tím koňem a mini psem, tak s minipsem aportuju a hádáme se, kdo to přinese dřív a velkýmu koni chodím po zádech a dělám tu thajské masáže. Sice blbě čumí, když mi to ujede a zareju drápky, ale co, to k thajským masážním přece patří.
Moji otroci říkají, že jsem pěknej dáreček, ale já vím, že by mě už za nic na světě nedali, beze mě by totiž měli děsně nudnej život. Tak se mějte, pozdravujte svý miciny a ať se mají alespoň z půlky tak dobře, jak já.“ ❤️
2. 3. 2025
