🎄 Dnes, na první adventní neděli máme pro Vás opravdu něco výjimečného.
Paní, která má i kočičku z našeho útulku nám napsala tak emotivní příběh, že nám nedalo, než se o něj s Vámi podělit. Pokud ho přečtete pozorně celý, zjistíte, že není pouze o lásce lidí ke zvířatům, ale je zde popsán i velmi krásný letitý manželský vztah, založen na vzájemném porozumění a respektu. ❤️
A pokud Vám při čtení náhodou ukápne i slza, nestyďte se za to, je to projev toho, že ve vás, i přes neustálý shon a stereotyp doby, stále zůstal kus citlivého a vnímavého člověka.
Krásný sváteční den vám i vašim nejmilejším zvířecím přátelům. 😍

💌😻 Pozdravy z nových domovů – kočička SAMIRKA 🐈

Moje zlatíčko, má Samirka ❤️
Samirka „své doma“ u nás v Přerově získala 30. června 2018.
Přivezla jsem si ji z kočičí kavárny Toulavý ráj v Kroměříži.
Doma má dva kočičí kamarády Sissinku (vyhozená jako kotě, které jsem přinesla domů) a Endíčka (handicapovaný kocourek s jedním okem z přerovského útulku) a jednu (handicapovanou – nechodící) psí kámošku Sofinku, se kterou ráda spává.
Samirka je klidná, nenápadná, nekonfliktní kočička, která si ráda hraje a mazlí se. Svými pacičkami něžně drží mou tvář a pusinkou tře o můj nos. Zvlášť pak svými dvěma špičáky, které jí trčí, a proto jí občas říkám, že je má kočičí upírka. Také mě chodí ráda budit uprostřed noci, když chytne mazlivou. Skočí na mě a čeká. I když o ní hned vím, dělám, jako že nic. Samča čeká, ale jelikož se nic neděje, tak přijde až k mé hlavě, přitom mě celou už řádně stihne pošlapat, a pak se mi přímo nad obličejem ozve „mňau!“. To už
nevydržím a pohnu se. A ještě než ji stihnu začít hladit, Samirka už předem zapíná svůj motorek a samou radostí, že se jí podařilo mě vzbudit, přede a přede a tlapká a tlapká, protože mléčné přešlapy jí zůstaly.
To, že tohle černé kočičí štěstí bude u nás doma zářit nebylo vůbec jisté.
Že v Kroměříži vzniká adopční kočičí kavárna jsem věděla, a sledovala jsem všechny ty přípravy přes Facebook. Moc jsem si přála se tam podívat. A to se mi splnilo v sobotu 12. května 2018, když jsem zde zavítala se svou rodinou. Byla jsem plná očekávání, těšila jsem se na ty kočičí chlupáče, kteří již vyhlíželi v okně při vstupu do kavárny, prostě jsem měla radost, že se mi plní tohle malé přání o návštěvě tohoto místa. V žádném případě jsem však neměla v úmyslu, že si zde vyberu kočičku. Shodou okolností jsme měli právě čerstvě vyhlédnutého kocourka v přerovském útulku, takže bylo nad slunce jasné, že tohle bude jen návštěva ze zvědavosti.
Velmi dobře se pamatuji na kočičku Samanthu, zřejmě sestřičku Samirky, která na kavárně též pobíhala. Obě holčičky byly ve stejný okamžik odchyceny jako koťátka a dovezeny z Napajedel do Dobrých rukou ve Zlíně v roce 2017. Zhruba po půl roce, tedy na jaře 2018, putovaly do kavárny. Samantha byla hodně společenská, několikrát jsem si s ní hrála, nebála se za mnou přijít a byla moc milá. Na rozdíl od Samirky, která většinu času trávila na okně za
barem a mezi ostatní kočky, a hlavně návštěvníky kavárny, moc nechodila.
Proto jsem si jí také všimla až prakticky při samém odchodu, když jsem šla platit. Najednou z toho okna vstala, přeskočila na bar a svou pravou tlapku dala na mou ruku, ve které jsem akorát držela peníze, a tak hluboce se mi podívala do očí. Provozní Katty se najednou zaleskly oči a řekla mi, že to je poprvé, co Samirka za někým takto přišla.
Ač to v tu chvíli takto nevypadalo, byl to pro mě osudový okamžik, který odstartoval mé myšlenky na Samirku.
Z kavárny jsem odcházela spokojená, bylo mi tam moc fajn. Samirka však ve mně zanechala stopu, protože místo,
abych na ni zapomněla, myslela jsem na tu drobnou, černou kočičku den ode dne víc a víc. Až tak moc, že bych si ji ráda vzala. Jenže své doma už měl slíbené Endíček a já ho přeci nemohla zklamat, tím bych zklamala i samu sebe, že jsem nedodržela svůj slib, který jsem mu dala. Toho kočičího kluka jsem totiž měla ráda od prvního okamžiku, kdy jsem ho uviděla. Manžel to viděl, že jsem v rozpacích, ale rovnou mi řekl, že si můžeme vzít jen jednoho. Ať se tedy rozhodnu, zda to bude ve finále Enďa nebo Samirka.
Víte, tohle bylo pro mě hrozně těžké, protože jsem vnitřně cítila náklonnost k nim oboum, věděla jsem, že když se rozhodnu pro jednoho, obrečím toho druhého. Nabrečela jsem se kvůli nim i tak dost, cítila jsem, že jsem se dostala do jakési pomyslné pasti.
Manžel se víc přikláněl k Endíkovi, že už jsme ho měli vybraného ještě před návštěvou kavárny a že by to tak mělo zůstat. Nakonec jsem se tedy přiklonila k jeho názoru, byla jsem vděčná, že vůbec k adopci svolil. On má zvířata rád, ale jak říká, nepotřebuje je vlastnit a netouží po tom jich mít plný dům, zvlášť pak malý byt, ve kterém bydlíme.
Jenže na Samirku jsem nemohla přestat myslel, bylo mi jí líto, tak jsem aspoň do kočičí kavárny začala za ní jezdit na návštěvy. A při jedné z takových návštěv jsem se dozvěděla, že si ji vybrala nějaká paní přes internet a o víkendu ji někdo od Vás z útulku vyzvedne a paní zaveze.
To mě docela zasáhlo, protože jsem nečekala, že to bude tak rychlé, že si takto brzy někdo tuto černou kočičku vyhlédne, když na kavárně je spousta dalších černých a zrovna nejsou „v kurzu“.
Se Samirkou jsem se rozloučila, byť s těžkým srdcem, a jela jsem domů. Hlavou mi běželo kde co, jako bych se přenesla vzduchem, protože jsem najednou parkovala u našeho domu. Bylo mi to tak líto, že už si tu malou, černou kočičku nebudu moct pohladit. A prostě v tom okamžiku, plná emocí, jsem Katty napsala, že pokud by si to paní třeba rozmyslela, tak si určitě Samirku vezmu já. I když jsem věděla, že za zády svého muže slibuji a chystám se
podniknout něco, s čím nesouhlasí a souhlasit nebude. Během chvilky mi od Katty přišla odpověď: “Pavli,….“ a spousta připsaných srdíček. Ještě v noci mi od Katty přišla zpráva, že Samirka čeká jen a jen na mě!!! Podařilo se jí během večera přesvědčit paní, že mnohem vhodnější pro ni bude černá kočička Samantha, než Samira a paní souhlasila, bylo jí to asi v podstatě jedno. Protože Samantha se u ní ohřála jen jednu noc a další den už paní volala, že ji nechce, protože jí shodila květináč při svém nočním objevování nového bydliště. A tak Samantha už ale neputovala zpátky do kočičí kavárny, ale k Vám do Dobrých rukou a velice rychle se dostala do skutečného domova, právě ve Zlíně. Pokud si dobře pamatuji, vzala si ji rodina, která k Vám původně zavítala úplně kvůli jiné kočičce,
tedy spíš kocourkovi a nakonec odcházela s tou krásnou, černou kočičkou, kterou jsem měla možnost, díky kavárně, také poznat.
Můj muž radostí skutečně neskákal, když jsem mu o svém rozhodnutí řekla a v podstatě až do posledního okamžiku doufal, že k tomu nedojde. Jenže byl červen a mně se zrovna blížily kulatiny, jelikož jsem narozena na začátku prvního prázdninového měsíce. Měla jsem vyslovit své přání k narozeninám a to bylo jednoznačné – Samira. A tak se stalo. I když jsme s Katty byly původně domluvené až na ten můj den „D“, že mě bude Samirka na kavárně očekávat s velkou mašlí pod krkem, jako pravý narozeninový dárek, nevydržela jsem. Rozhodla jsem se z minuty na minutu a Katty jen napsala, že jedu.
Manžel mé rozhodnutí respektoval, což byl jeden z dalších důležitých okamžiků v našem společném životě, který spolu píšeme už 22 let. A já si toho moc vážím. ❤️

Leave a Reply

Your email address will not be published.